K zákonu o myslivosti
V uplynulých týdnech někteří z myslivců možná zaznamenali pokusy vyvolat další vlnu mediální masáže na téma „zvěř nám žere lesy – musíme ji vybít – myslivci toho nejsou schopni“. Tu nevládní neziskové organizace oznamují, že podporují lesníky, tam zase své požadavky prezentují zástupci zemědělců a podporují ochranáře, a tak dokolečka.
Proč tato mediální palebná příprava v posledních týdnech opět nabrala na intenzitě, je nasnadě. Na stole opět leží zákon o myslivosti. A vyjednávání o něm jsou tvrdá. Nevládní neziskové organizace a některé organizace zastupující část vlastníků pozemků, lesníků a zemědělců se opět snaží vzbudit veřejnou poptávku po dramatickém snížení stavů zvěře.
Obracím se do vlastních řad
Než se ale dostanu k bližšímu představení hlavních tlaků nejen na zákon, ale na myslivost jako takovou, je potřeba zmínit některé nepříjemné pravdy.
Sáhněme si občas sami do svědomí a přestaňme si konečně po mnoha letech sami tzv. nabíhat na vidle. Čelíme totiž kritice za tři naše vlastní chyby, které nutně musíme napravit, jinak nás dříve či později dostihnou
Přestože druhá strana na jednáních argumentuje metodicky pochybnými čísly o celkových škodách působených zvěří, zvýšené stavy zvěře v řadě lokalit v České republice jsou zkrátka faktem. Všichni víme, že termín přemnožení je médiím podsouván nesprávně, což ale nic nemění na tom, že mnohde je do stavů zvěře potřeba radikálně sáhnout. A to nejen s cílem prostého snížení množství zvěře, ale také s cílem nápravy věkové a pohlavní struktury populací.
Zapomeňme už konečně prosím na kult bachyně. Využívejme možností zákonem daného způsobu lovu většiny druhů spárkaté zvěře a kde je to potřeba, lovme. Stále jsme jediní, kteří mohou tento problém vyřešit. Problém škod působených černou zvěří v brzké době téměř s jistotou pomůže vyřešit africký mor prasat. Otázkou ale je, za jakou cenu.
Otvírejme dveře k myslivosti mladým! Věnujme se práci s dětmi, vzdělávejme veřejnost, ale především dávejme příležitost novým držitelům loveckých lístků uplatnit se ve spolcích. Někteří žadatelé nejen o členství, ale často třeba jen o možnost vykonávat myslivost, jsou občas odmítáni a hledají uplatnění delší dobu. A to je škoda.
Nemysleme si, že kvůli mladým nám snad ubude loveckých příležitostí. Nepodléhejme domněnce, že přibíráním nových členů je v sázce majetek spolku. Majetek totiž členům spolku ze zákona nepatří – členové nejsou spoluvlastníky spolku, ač si to možná leckteří myslí. Nové myslivce potřebujeme pro udržení našich mysliveckých tradic i pro snížení stavů zvěře tam, kde je to potřeba. Vzpomeňme si na vlastní mládí, kdy nám naši předchůdci také dali příležitost krásy myslivosti okusit. Jen díky této příležitosti jsme zůstali myslivci tak dlouho, abychom měli možnost vychovávat své vlastní nástupce. Využívejme ji naplno.
Mým třetím a posledním apelem je výzva k členství v Českomoravské myslivecké jednotě. Naše myslivecká organizace je jen tak silná, kolik sdružuje členů. Nevzdávejte se členství kvůli ušetřeným pár stokorunám ročně, kvůli různým důvodům či chybám, které se staly v minulosti. Jednota dnes ve vyjednávání o zákoně o myslivosti hraje klíčovou a velmi aktivní roli, k čemuž potřebuje vaši podporu.
Větší práva vlastníkům pozemků
Při vlastním projednávání novely zákona tlak ochranářských, vlastnických, zemědělských a lesnických organizací na myslivost se zhmotňuje v konkrétních legislativních návrzích. Českomoravská myslivecká jednota k jednání přistupuje jako konstruktivní partner a řadu návrhů především Ministerstva zemědělství, například zavedení elektronické evidence myslivosti či odvození stavů zvěře v honitbách od stavu prostředí, akceptuje a podporuje.
Některé návrhy zmíněných nevládních neziskových organizací však jdou přímo proti středoevropskému pojetí myslivosti tak, jak ji známe a jak je zapsána na seznamu nehmotných kulturních památek ČR, což zkrátka musíme odmítnout.
Nejčerstvěji se v diskuzi o novele zákona objevil požadavek zástupce Asociace soukromého zemědělství na naprostou přestavbu legislativního ukotvení myslivosti. Dnes je myslivost činnost, kterou stát pověřuje myslivce proto, aby naplnil svou ústavní povinnost pečovat o část svého přírodního bohatství – zvěř. Existují přitom judikáty Ústavního soudu, které tento princip potvrzují.
Asociace soukromého zemědělství však navrhuje myslivost v zákoně předefinovat. Podle jejich návrhu by měla být nedílnou součástí zemědělské a lesnické činnosti. To je ale naprosto nepřijatelné.
Myslivost součástí lesnické a zemědělské činnosti není proto, že zájmy na ochranu zvěře jsou ve střetu se zájmy na výnosech zemědělství a lesnictví. Tyto tři obory hospodařící v krajině musí stát na stejné úrovni, fungovat v souladu, vzájemně se doplňovat, ale nesmí si být podřízeny. Trochu by to připomínalo otřepaný vtip o demokracii, kdy dva vlci a jedna ovce hlasují, co bude k večeři. Aby myslivost mohla zájem státu na ochraně zvěře naplňovat, nemůže být tento zájem podřízen podnikatelským zájmům zemědělců a lesníků.
Z právního hlediska je takové předefinování myslivosti zcela chybné a vyžadovalo by rozsáhlejší změny v celém zákoně.
Realita ale asi bude jednodušší. Cílem navrhovatelů této změny totiž je zbavit se břímě již zmíněných judikátů Ústavního soudu, které konstatují, že vlastnictví ze své podstaty není omezené, ale zavazuje vlastníky pozemků k řadě povinností, kromě jiného také k povinnosti strpět na svých pozemcích výkon práva myslivosti. Kdyby myslivost byla podřízena lesnictví a zemědělství, zřejmě by ji již trpět nemuseli.
Mnozí vlastníci pozemků také stále dokola opakují, že právo myslivosti má příslušet vlastníkům a že současná podoba (lidové) myslivosti je dědictvím komunismu.
To samozřejmě není pravda, omezení vlastnických práv obstálo v testu demokratického ústavního soudu.
Ono to není pravda ani věcně. Výkon práva myslivosti i jiným osobám než vlastníkům povolil Honební zákon pro Čechy z roku 1866. Snaží-li se vlastníci si právo myslivosti přisvojit nad rámec možností, které jim dává současný zákon, musí jejich argumenty o komunismu blednout závistí. Snaha prolomit pravidla zavedená v polovině 19. století totiž není nic jiného než návrat ještě dál. Do feudalismu.
Zmenšení honiteb a právo lovu vlastníkům
Dalšími důležitými požadavky některých nevládních neziskových organizací, vlastníků, lesníků a zemědělců, s nimiž zásadně nesouhlasíme, jsou zmenšení minimální výměry honitby a právo lovu pro vlastníky a pachtýře pozemků.
Pro zmenšení minimální výměry honitby se objevují různé návrhy na zmenšení minimální výměry všech honiteb na 250 ha, pouze vlastních honiteb na 250 ha, nebo pouze vlastních honiteb na 250 ha za podmínky, že odštěpením vlastní honitby od společenské nezanikne ta společenská (poklesem výměry pod 500 ha).
ČMMJ z odborného i praktického hlediska se snižováním minimální výměry honitby nesouhlasí. Současná minimální výměra honitby je už dnes kompromisem mezi zájmy vlastníků, praktickým uspořádáním honebních společenstev a životními nároky zvěře.
Zmenšíme-li výměru honitby výrazně pod rozlohu území, na němž se zvěř pohybuje, zásadně tím komplikujeme až znemožňujeme správné hospodaření se zvěří. Odpovědné hospodaření se zvěří již zásadně zkomplikovala současně platná minimální výměra honitby. Zmenšení výměry honiteb po roce 1992 bezpochyby vedlo k významnému zásahu do populací spárkaté zvěře během poměrně krátkého období. V samčí populaci nám od té doby trvale chybí zastoupení jedinců II. a III. věkové třídy v podstatné části našich honiteb.
Při dalším snížení výměry nejspíš nedojde k tolik poptávanému snížení stavů zvěře, což ukazují i zkušenosti z okolních států. V nich většinou platí, že tam, kde mají menší honitby než my, mají současně dlouhodobě vyšší lov, tudíž bez pochyby vyšší stavy zvěře.
Se zmenšení minimální výměry honiteb na 250 ha se dá rovněž očekávat řada soudních sporů současných a nových držitelů honiteb. Nelze předjímat, jaký dopad tento krok bude mít na komunitu myslivců. Nikde není zaručeno, že při zániku řady původních honiteb, najdou uplatnění v nově vzniklých honitbách
Právo lovu pro vlastníky nebo pachtýře pozemků, jejich rodinné příslušníky a zaměstnance, má příslušet všem vlastníkům a pachtýřům s alespoň 20 ha pozemků v honitbě. Vlastníci, pachtýři, jejich rodinní příslušníci a zaměstnanci mají mít na každém alespoň dvouhektarovém vlastním či propachtovaném pozemku v honitbě právo bez omezení lovit černou zvěř a holou zvěř ostatních druhů spárkaté zvěře u druhů, které v honitbě nemají stanoveny minimální stavy, případně do výše plánu mysliveckého hospodaření u druhů, které je stanoveny mají.
Neomezení však zde platí také na počet osob, které tohoto práva budou moci využít – to totiž návrh zákona zatím nijak neupravuje. Možná se tak dočkáme ad absurdum i lovu, který bude při okázalém ignorování uživatele honitby organizovat některý z vlastníků či pachtýřů. Pozve si dvacet cizích lidí, kterým na daný den poskytne dohodu o provedení práce, čímž z nich udělá zaměstnance. To jsou spolu s neomezeným pohybem neznámých a nikomu nepodřízených ozbrojených lovců v honitbách poměrně děsivé představy.
I přes odborné výhrady lze chápat příčiny toho, proč někteří vlastníci, lesníci a zemědělci po změnách ve vztahu vlastníka či pachtýře pozemku a uživatele honitby volají. V některých místech Česka jsou opravdu škody zvěří značné. Problém je v tom, že do stávajícího zákona si vlastníci prosadili plné právo o stavech zvěře, a tím i výši škod, rozhodovat.
Vlastníci mohou v honitbě sami hospodařit, nic je přece nenutí honitbu pronajímat, tuto možnost však u nestátních honiteb využívají málo. Pokud se rozhodnou honitbu pronajmout, činí tak za svých vlastních podmínek, mohou si stanovit cenu, pravidla mysliveckého hospodaření a náhrady škod, nebo smlouvu v případě nespokojenosti vypovědět. Zákon přitom dává oběma stranám velkou smluvní volnost.
Pokud ani této volnosti nevyužijí, nabízí současný zákon vlastníkům ještě pomoc státní správy myslivosti, na kterou se mohou obrátit s požadavkem na snížení stavů či dokonce úplné ukončení chovu zvěře v honitbě.
Státní správa může taková opatření nájemci honitby přímo nařídit.
Této možnosti však využívá pouhých 5 % držitelů honiteb za rok. To bezpochyby znamená buď, že vlastníci ve skutečnosti nejsou s dnešním stavem nespokojení, tudíž svých existujících práv využívat nepotřebují, nebo že svých existujících práv využívat nechtějí. V takovou chvíli se ale musím ptát, koho vlastně Hnutí Duha, Asociace soukromého zemědělství, Sdružení vlastníků obecních lesů a další organizace z pohledu myslivosti zastupují? Většinu vlastníků jistě ne.
Pokud zastupují (zřejmě výraznou) menšinu, je v demokracii správné jim naslouchat a (jako každé menšině) chránit jejich práva. To ale, jak jsem vysvětlil, dělá už současný zákon naprosto dostatečnou měrou.
Dožadovat vyšších práv by se neměli, protože je vyžadují na úkor někoho jiného, zde konkrétně české veřejnosti, přírodního bohatství, zvěře a samozřejmě myslivců.
Návrhy na podřazení myslivosti zemědělství a lesnictví a posílení práv vlastníků a pachtýřů jsou pokusem privatizovat zvěř, přeměnit přírodní bohatství na věc podřízenou jejich ekonomickým zájmům, a to nesmíme dovolit.
Třetí možností je, že vlastníci v některých případech skutečně nenajdou u státní správy dovolání, protože státní správa myslivosti na některých obcích s rozšířenou působností nefunguje ideálně. Ani to ale není důvod měnit zákon a převracet myslivost naruby. Zvěř za to nemůže. Je to příležitost zlepšit fungování státní správy.
Na závěr jen stručně zmíním další návrhy změn v novele zákona o myslivosti. Navrženo je rozšíření seznamu druhů, které jsou zvěří o zubra evropského (nelovný) a šakala obecného (lovný).
Povinnost přikrmovat zvěř má být omezena na druhy, které lze obhospodařovat lovem (dnes máme povinnost přikrmovat například vlky).
Má být zaveden elektronický systém evidence myslivosti včetně rejstříku honebních společenstev, zrušeny normované stavy zvěře, zkrácena doba pronájmů státních honiteb na 5 až 10 let, povinné zkoušky pro myslivecké hospodáře (nebude stačit příslušné formální vzdělání), povolen lov lukem a mnoho dalších návrhů, které vám postupně blíže představíme, jakmile bude návrh zákona v pokročilejší fázi svého vzniku.
Velkým problémem současné fáze přípravy zákona je bohužel lidová tvořivost. Ministerstvo zemědělství připravilo návrh vycházející z reálných potřeb a opřený o poznatky vědy i praxe. Tvrdá jednání se však vedou zejména o návrzích, které se do zákona snaží protlačit ochranářské, vlastnické, zemědělské a lesnické organizace. Tyto návrhy většinou vychází pouze z jejich přání či soukromých potřeb, z nichž některé jsem v tomto článku rozebral. Pokud bychom měli na stole opravdu vypovídající čísla o tom, kolik vlastníků pozemků podporuje navrhované změny, hledání řešení by bylo mnohdy jednodušší.
Snaha podřadit myslivost pod zemědělství a lesnictví je pro mnoho laiků v podstatě jen hra se slovíčky bez hlubšího významu. Pro lidi znalé myslivecké legislativy a legislativní praxe ale znamená převrácení celého současného pojetí myslivosti naruby. Naším společným úkolem musí být tyto nuance, potřeby, důvody, proč to ano, a to ne, trpělivě vysvětlovat.
Navržená podoba zákona by měla v nejbližších dnech zamířit do mezirezortního připomínkového řízení, posléze do legislativního odboru vlády. V druhé polovině roku se dá očekávat projednávání v Poslanecké sněmovně.
Oslovte, prosím, své poslance a senátory a vysvětlujte jim, proč je důležité nepodřadit myslivost pod lesnictví a zemědělství a proč není nutné ani vhodné posilovat práva vlastníků a pachtýřů pozemků, která už dnes stejně mají. Otázkou ale je, zda je opravdu využívají.
I pokud se nám v této fázi podaří dosáhnout ideální podoby návrhu zákona, dá se předpokládat, že při projednávání v Poslanecké sněmovně se na zákon znovu nabalí řada pozměňovacích návrhů, včetně těch, které se nám v této fázi již jednou podařilo odstranit. Jejich navrhovatelé budou sázet na to, že přesvědčí dostatek poslanců a senátorů.
Prosím, nepodceňme situaci a přesvědčujme také.
Přejme si úspěch, jedná se o hodně.
Ing. Jiří Janota
předseda Českomoravské myslivecké jednoty
