Úvaha, rozbor, příspěvek chcete-li, starší více než dva roky, který byl zveřejněn ve zpravodaji OMS Třebíč jeho místopředsedou panem Josefem Drmotou. K osobě pana Drmoty snad není nutno komentářů. Jeho články v časopise Myslivost nejen na téma srnčí zvěř jsou asi většině myslivců známé, stejně tak jako jeho postoj k české myslivosti. Určitě nebude od věci začíst se do onoho příspěvku spolkového zpravodaje z roku 2018 a třeba se trochu zamyslet.
Proč zůstat členem ČMMJ
Českomoravská myslivecká jednota si v letošním dubnu připomněla 95. výročí od svého vzniku. Po dobu svojí existence vždy hájila zájmy všech myslivců. Její členové pracovali pro zachování druhově i početně bohatých stavů zvěře jako součásti krajiny a dědictví celého národa. Vypočítávat celkový historický přínos ČMMJ pro myslivost je téměř nemožné. Bez zbytečné nadsázky můžeme pouze shrnout, že právě díky ní je nám do dnešních dnů dovoleno provozovat myslivost v podobě, jakou známe. V honitbách, kterými disponujeme. Bez jejího dlouhodobého vlivu a lobby představitelů bychom si o podobném stavu mohli nechat pouze zdát.
ČMMJ prošla během svého vývoje řadou světlejších i temnějších etap. Osobně se domnívám, že následující roky nám přinesou další těžkou zkoušku. Nehledě na pozitivní změny, které se v rámci ČMMJ za poslední dobu udály. Není to odraz skepse, pouze realistického zhodnocení stavu. Onou zkouškou je pro nás nejen stárnutí členské základny a postupný odchod zasloužilých myslivců, ale především hrozba poklesu počtu členů v důsledku zvýšení členského příspěvku po jednání Sboru zástupců 7. června 2018. Snad jen pro připomenutí. Základní roční členský příspěvek byl navýšen o 200 Kč na celkovou částku 1000 Kč.
Pro někoho se uvedené částky mohou zdát přehnanými. Ani já nejsem příznivcem plýtvání. Ať již se jedná o rozpočet rodinný nebo společný. Na straně opačné dnes nepředstavují ve víru ostatních výdajů žádnou závratnou sumu. Navíc je vydáváme s vědomím investice do srdeční záležitosti, kterou pro většinu z nás myslivost bezesporu je. Nehodlám na tomto místě v žádném případě vypočítávat, co za tyto peníze člen dostane. Nebudu počítat levné terče, slevy na zkouškách psů ani výhody kolektivního pojištění. Ne vše lze měřit metrem financí. Pouze se pokusím apelovat na zdravý rozum myslivců, přimluvit se za zachování příslušnosti k ČMMJ a vyslovit názor na její význam. Sám s mnohým v naší organizaci nesouhlasím. Členem nicméně zůstanu. Protože jsem MYSLIVEC. A být myslivcem v české kotlině pro mne v této chvíli znamená být ČLEN ČMMJ.
Nejdříve bych měl zřejmě apelovat na obvyklou stavovskou čest a potřebu být členem vymezeného kolektivu. S prominutím tak neučiním. Kolektivní profit se dnes bohužel nenosí. Většina lidí jsou individualisté a hledí pouze na svoje osobní zájmy. Obléct si uniformu, zúčastnit se Národních mysliveckých slavností, navštívit přehlídku trofejí nebo mít možnost sejít se s kamarády na kus řeči v myslivecké chatě, to dnes nejsou argumenty, které by členy v ČMMJ udržely. Přestože pro ty skalní jsou dostatečně pádné. Oni však přesvědčovat nepotřebují.
První vážně míněný, a z mého pohledu naprosto stěžejní význam ČMMJ, spočívá v její pouhé existenci. A samozřejmě v mase členů, kteří ji tvoří. Současný svět naslouchá pouze silným, agilním a zviditelněným. Sebelepší myšlenka ukazovaná nesměle v pozadí temného kouta má jen pramalou šanci na prosazení. Bude-li ČMMJ oslabena a bude-li reprezentována omezeným počtem členů, nebude ji nikdo brát vážně. Žádný malý myslivecký spolek nebude partnerem k dialogu. Pro nikoho! Pro zákonodárce. Pro státní správu. Ani pro majitele pozemků. Zájmy myslivců nebude nikdo jednotně bránit. Zůstaneme v onom temném koutě, zatlačeni za masu pseudoekologických křiklounů. Zájmy zvěře ani široce otevřeného přístupu k myslivosti nadále neobhájíme. Otevře se zákon o myslivosti. Stavy zvěře budou citelně zredukovány. Zpřísní se držení zbraní. Přibydou další omezení, povinnosti a výdaje. Pro všechny myslivce. Polsko pro nás budiž více než vážným varováním...
Druhá oblast, bez které si nedovedeme současnou myslivost prostou ČMMJ představit, je oblast lovecké kynologie, dravců a zkoušek z myslivosti. ČMMJ je v daném směru největším, respektive jediným nositelem pověření k pořádání uvedených kvalifikačních zkoušek. Namítne-li někdo, že se uvedené role může zhostit libovolný subjekt, nechť se dotyčný rozhlédne po současném dění ve společnosti. O celkové úrovni podobně řešených akcí se mi, při absenci účinné kontroly ze strany státu, nechce ani spekulovat. Zkoušky z myslivosti jsou snad ještě jakýmsi způsobem řešitelné. Otázkou samozřejmě je, v jaké kapacitě a kvalitě. U kvalifikovaných psů, které bez výjimky v honitbách potřebujeme, je nemožnost nalezení jednoduchého řešení již naprosto zřejmá. Nikdo z nás si ani v nejbujnější fantazii nedovede představit cenu lovecky upotřebitelného psa po čistě teoretickém pádu systému zkoušek z výkonu pořádaných ČMMJ. A zde již naši organizaci potřebuje skutečně každý myslivec...
Třetím okruhem, který jednoznačně hovoří pro existenci masívní myslivecké organizace, je celková propagace oboru, podpora myslivecké kultury, troubení, tradic a výchova mladé generace. Jde o oblast často podceňovanou, odsouvanou, přehlíženou a především finančně nevybavenou. Právě ona nás ovšem může vytáhnout z temného kouta. Je pouze iluzorní představa, že lidem není nutné neustále opakovat obecně známé věci. Naopak. I nepravda tisíckrát omílaná se může stát rázem pravdou. Ba co víc – dogmatem. Tak, jak jsme tomu svědky u našich odpůrců, kteří dokáží uvedený princip perfektně využít.
Proč zmiňuji konkrétně oblast propagace jako argument pro setrvání a udržení existence ČMMJ? Z jednoduchého důvodu. Ohlédnu-li se za sebe v řádu několika let, nalézám jen málo subjektů, které by se masívní propagací myslivosti s výjimkou ČMMJ zabývaly. Stačí sijen připomenout TV seriál „Tisíc let české myslivosti“, který byl po dlouhé době jediným podobným počinem. ČMMJ celý projekt nejen pomáhala vytvořit, ale především jej spolufinancovala.
Právě z hlediska propagace je výše diskutované zvýšení členského příspěvku tak důležité. Právě do této oblasti by měla jít jeho větší část. Alespoň tomu chci v dobré víře věřit. Pohlídat si tuto skutečnost ovšem musíme sami. My jsme ČMMJ. Každý jednotlivý člen. Ne ti „vyvolení“ v Praze nebo „polovyvolení“ v Třebíči. Sami jsme je ze svého středu zvolili. Sami máme jejich prostřednictvím možnost kontrolovat dění v celé ČMMJ. Zdražení nepřičítejme na jejich vrub. Funkce v ČMMJ jsou čestné, bez nároku na mzdu. Placení jsou pouze okresní jednatelé a sekretariát v Praze. Mnoho věcí nefunguje proto, že kapacita míst je poddimenzovaná. Bez peněz se propagace dělat nedá. Bez propagace nebude povědomí o myslivosti. A bez povědomí končíme opět v onom temném koutě...
Vím, že se následující závěr nebude mnohým líbit. Nemůžu si ale pomoci. V naší společnosti proběhla transformace. Před více než dvaceti lety. ČMMJ se ale dotkla velmi málo a probíhá v podstatě teprve nyní. Zůstali jsme dosud viset někde ve vakuu mezi osmdesátými lety a současností. Jak mnozí funkcionáři, tak především názory velké části členské základny. Navzdory utěšujícím tvrzením, že to, co fungovalo tenkrát, musí fungovat i nyní. Není to pravda. Ani v honitbě, ani v organizaci. Současný stav jsme si zavinili jako členská základna sami - liknavostí, pohodlností, nezájmem. Neúčastí na životě organizace.
Transformace ČMMJ musí mít nutně, podobně jako ta celospolečenská, svoje dopady. Personální, organizační i ekonomické. Včetně navýšení členského příspěvku. Na tom nelze nic změnit. Odchod není řešením. Velmi často slýchám od kolegů tvrzení, které by se dalo parafrázovat zhruba následovně: „Schůzování a organizace mne nezajímá. Není mi k ničemu. Chci jen chodit do lesa a lovit.“ A já dodávám: „A ostatní věci ať za tebe udělají jiní...“ To je to nejhorší dědictví staré doby. Dnes nikdo nic za nikoho neudělá. Nikdo se o nikoho a ničí zájmy nepostará. Ten čas je více než dvacet let pryč. Postarat se nyní musíme sami o sebe. Jenže to mnozí dosud nepochopili. Osobně bych se nerad dožil okamžiku, kdy mi namísto výše uvedené věty bude položena otázka: „Co jste v té ČMMJ dělali, že teď už nemůžu střílet? A vlastně ani chodit do lesa! Jak je to možné?“ Je mi naprosto jasné, že podobnou otázku by položil s největší pravděpodobností ten, kdo z ČMMJ právě v těchto letech „úspěšně a ve svém vlastním zájmu“ vystoupil.
Josef Drmota